MJ citát :,,Člověk si přeje,aby se ho dotkla pravda a aby ji mohl interpretovat tak,že bude schopen vyjádřit,co cítí a co prožívá,ať už je to beznaděj nebo radost-a vyjádřit to způsobem,který přidá životu další smysl.Doufá,že se tím dotkne i těch druhých.To je umění
ve své nejvyšší formě.Tyto okamžiky jsou tím,pro co chci žít"

You Are Not Alone - 74. díl Tajemství

2. května 2012 v 15:53 | Britanka |  You Are Not Alone
"Michaeli, jsem na tebe tak pyšná po tom všem cos zažil. Konečně jsi šťastný, máš vše, po čem jsi toužil. Ženu, která tě opravdu miluje pocelá ta léta, krásné dítě, úspěšnou kariéru. Přeju ti to, hlavně tu lásku Tattiany, ty té svojí lásky rozdáváš na potkání. Na každém vidíš nejdřív to dobré. Už odmala jsi byl takový, jiný. To Josef nemohl přenést přes srdce, že jsi tak citlivý. Neomlouvám jeho chování, nejednal správně. Ke všemu navíc když jsi byl tak citlivý." " Víš mami, já cítil jsem se hodně špatně. A nejhůř mi bylo, když mě nařkl z toho, že za smrt jeho syna můžu já. To mnou otřáslo a v tu chvíli jsem si uvědomil, že na něj se nebudu moci nikdy spolehnout, s ničím se s ním jako syn s otcem poradit. I přesto všechno jsem mu odpustil. Ale to, že mi neschvaluje Tattianu to mu nikdy neodpustím. Jen čekám na den, kdy se odváží sem přijít a přijmout celou moji rodinu. A fakt, že jsem konečně šťastný." "Synku, já vím je to s ním těžké, ale někde hluboko…" "Pořádně hluboko" " Ano hluboko uvnitř má srdce a Tattianu má rád tak samo jako tebe, Luckyho a další." "Já vím, ale kdy si to konečně přizná." "To já nevím synku." A začaly mi stékat slzy po tváři. "Neplač, jsi velký a statečný kluk. Můj kluk." " Ano Váš kluk s očima, které zlomily nejedno srdce." "Miláčku, co to vidím na tvé nádherné tvářičce?" objali jsme se "Ale to nic." "No, ale slzy nejsou nikdy pro nic za nic." "Tattiano, Michaeli? Já si už půjdu lehnout, přeci jen nejsem nejmladší." "Dobrou noc Catherine." A líbla jsem ji na obě líčka. "Dobrou mami" a odešla. "Tak a teď tu jsme úplně sami." "No, ale teď mi řekni, proč si plakal, hm?" "Ale to nestojí za řeč. Vzpomínali jsme s mámou na to, jak jsem byl malý…" "Aha, tak to chápu, ty víš, že takový vůbec být nemusíš. Tebe poslouchají všichni, aniž bys zvýšil hlas." "No to si nemyslím. Ty mě neposloucháš, vždycky si to nakonec uděláš po svém." " No a je na tom něco špatného, že mám lepší nápady než ty?" "Tattiano to ihned odvoláš!" "A co když neodvolám?" "Tak, tak uvidíš, jak se budu hněvat!" " Ty se hněvat neumíš, na to jsi velký citlivka!" "Ale tohle jsi opravdu přehnala." A vzal mě přes rameno a chystal se mě unést. Když v tom někdo zazvonil… "Kdo jen to může být v tuhle pozdní hodinu?" "To netuším, ale mohl by si mě pustit dolů? Ráda bych věděla, kdo nás vyrušil…" "Tak tedy pojďme…" Šli jsme tedy otevřít. Otevřeli jsme dveře, kde nás čekalo překvapení… On totiž nikdo za dveřmi nestál. Zvolali jsme tedy: "Halo? Je tady někdo?" Odezva žádná. Zarazilo nás to… Jen já měla jisté podezření, kdo to mohl být… S Michaelem jsme tedy zavřeli a s divnou náladou šli do ložnice…

" Do prdele, proč já nemám takovou odvahu se mu podívat do očí a přiznat mu to na co má právo? Vím přece, že za to nemohl… Nikdo za to nemohl…Proč svým synům prostě nepřeji, aby byli milováni svou ženou? Měli rodinu… S Jackiem jsem to absolutně posral… Jediný Michael dokázal to, co jsem si vždy přál… Být slavný, mít dost peněz, milující ženu a děti… Místo toho jsem dělal v továrně, mou ženu mi dohodili rodiče… Mám ji rád to ano, ale nikdy mezi námi nepřeskočila ta "pověstná" jiskra… Možná se Vám tu jevím jako nějaký romantik… což i jsem, ale nedávám to najevo a nehodlám na tom nic měnit… A to proto, že jsem byl raněn mým otcem, který mě doslova odtáhl a odloučil od mé milované a já byl nucen si vzít na druhé straně zeměkoule Catherine… Byl jsem tehdy hodně mladý, ale to jsem zase odbočil od původního tématu… Jackieho přítelkyně Petra byla velice sympatická a tak nějak mi připomněla moji milovanou Isabelu…Jako by ji z oka vypadla… Petru jsem nesnášel, nemohl jsem vystát její přítomnost. Ona za to nemohla, nechápala to. Snažila se.. Při jednom z našich mála rozhovorů jsem zjistil, že je to dokonce moje dcera… Jelikož Isabela byla její matkou… Netušil jsem, že je Isabela těhotná, plánovali jsme spolu budoucnost, když mě otec odtáhl pryč a zneškodnil jakýkoliv možný kontakt… A pak nastal ten osudný den, kdy Petřina matka tedy Isabela přijela na jejich svatbu… Skoro se mi podlomila kolena, když jsem ji po těch letech spatřil… Byla pořád tak nádherná… Jenže v ten osudný den se stala ta havárie, kdy obě moje děti zahynuly… Isabela jakmile se dověděla o smrti její dceři a o tom, že z nich nic nezůstalo. Sbalila svých pár věcí a odjela zpátky… Mě nejspíš ani nepoznala nevím… Ale v tu chvíli se moje srdce naprosto roztříštilo a zatvrdilo, že teď prostě nejsem schopen nikoho si pustit pod kůži… Proto teď nesnesu pohled na svého syna, který je očividně velice šťastný. Když už jsem nabral odvahu a dorazil ke dveřím jeho domu. Zazvonil jsem. A pak jsem je zahlédl skrz okno, jak se náramně baví, něco ve mně se zaradovalo, ale zároveň i zabolelo… Veškerá má odvaha zmizela a já se dal na "útěk" zase…

Druhý den
Nemám v plánu Vám tu popisovat, jak velkou radost jsme měli, když jsme si jeli pro děti J a jakou radost měly děti. V ten okamžik jsme byli všichni nejšťastnější na světě a to jsem ještě netušil, co se o nějakou dobu později dozvím…
"Lucky vezmi Jane a Charlieho a běžte spolu s Rose a proveďte je po domě. My teď s tatínkem musíme něco pořešit, ano?" "Mami, věř mi, já se o ně postarám. Ani nebudete vědět, že tu jsme." Řekl s šibalským úsměvem Lucky.
"Lásko, pojď se mnou prosím tě." "Ano." Vyšli jsme ven ke stájím. Potřebovala jsem mu to říct někde jinde, kde budeme sami… Nerušeni, jen bude slyšet příroda. Nechali jsme si osedlat koně. Já ještě přibrala připravený batůžek s piknikem. Věřte mi s košíkem se kůń blbě ovládá :-D. Tak jsme tedy vyjeli a našli si naše oblíbené místo. Cestou jsme se na sebe jen stále zamilovaně dívali. Tak jako by to byla zrovna včera, kdy jsme se poprvé spatřili…
Sesedli jsme, uvázali koně. Rozložila jsem deku a naservírovala náš odpolední piknik. Posadili jsme se a krmili se navzájem jako mladý zamilovaný pár. Když jsme dojedli, natáhli jsme se vedle sebe. S úsměvem na tváři jsem se otočila na Michaela a chystala se říct tu novinku, ale...



ct tu novinku, ale…



Co dodat? Konečně jsem si v tom hektickém maturitním období našla chvilku na psaní. A taky chci konečně tuhle povídku dokončit. Přeci jen píšu to již 3 rokem...Sice je teď ten díl takový kratší, ale aspoň jste se dozvděli něco víc o Josephovi... Tak pište námitky, chvály... a taky co myslíte, že se stalo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama